Leya - 3. kapitola - Diamantová hrobka

16. července 2007 v 15:29 | Leya |  Povídka od Leyy - Návaznost na Eragona a Eldesta

Diamantová hrobka



Sluneční paprsky zalily krajinu a odrážely se od protékající řeky Ramr. Sama řeka svým šuměním dodávala krajině život, který zde byl - sám o sobě - velice vzácný. Slunce, jehož záře se dotýkala také ebenových vlasů elfky, ji probudilo. Nebylo, ale jediné. Doprovázel ho také strašlivý hlad, který dívka pociťovala. Otevřela své smaragdové oči a s jekotem vyskočila na nohy.
Na přikrývce podřimoval malý nefritový dráček, který nebyl delší než Leyanino předloktí přesto ale působil důstojně a vznešeně. Křídla, která měl složena podél hranatého těla byla několikrát delší a procházely jimi tenké kostěné výběžky, které postupovaly od předního okraje křídel a vytvářely tak řady drápů, rozmístěných poměrně daleko od sebe. Dráček se probral a jeho zívnutí odkrylo mnoho drobounkých bílých tesáků. Vypadaly velmi ostře. Když se protahoval, všimla si drápů, které byly jako naleštěná slonovina z vnitřní strany lehce zoubkovitá. Pás malých ostnů se táhl po hřbetě dráčka od hlavy až ke špičce ocasu. Její pohled utkvěl na dolíku, kde byla mezera mezi ostny o něco větší.

Kolem něj se povalovalo mnoho kousků skořápky. Leya měla nutkání ho pohladit nebo se ho alespoň dotknout. V tom se to malé stvořeníčko na plno vzpamatovalo a začalo pískat, jak hladové ptáče. V tu samou chvíli se i Leyin hlad prohloubil. Nakonec se tedy odhodlala a dráčka pohladila po hlavě, ale s vyjeknutím ucukla. Rukou jí projela bodavá bolest v podobě rozpáleného tekutého ohně, který projel jejími žilami. V tuto chvíli necítila ani nevnímala nic jiného než tu duši drásající bolest. Celé tělo ji neuvěřitelně pálilo. Snažila se pohnout a utéct této bolesti, ale nešlo to. Po chvíli, která jí připadala dlouhá jako celé hodiny, se jí vrátilo do končetin znovu teplo a bolest pomalu polevovala. Dráček se zvedl, protáhl si křídla a znovu zívl. Pomalu se kolébal Leye k nohám. Nemotorně vrazil do sedla a poté i do pánve na vaření. Leya se jen nepřítomně usmála nešikovnosti dráčka. Stále však postrádala v levé ruce cit.
Znovu ji zaplavil hrozný pocit hladu a s každým zapískáním dráčka byl ten pocit trýznivější.
Stále ještě omráčena došla až k brašnám, odkud vytáhla proužek masa, kousíček chleba a sýra. Dráček ihned zpozorněl a pomalu se plížil ke kořisti. Leya mu maso podala, on po něm bleskurychle chňapl, jako had a za pár chvil ho měl spořádané. Ještě chvíli pozorovala dráčka, poté ho vzala do náruče s kouskem chleba a sýra. Posadila se k vyhaslému ohni, dráčka hladila po hlavě a sama posnídala. Pohlédla s úžasem na svou pravou dlaň, kde zářilo znamení gedwëy ignasia.
Teď jsme jeden. Vzhlédla od ohně a očima hledala Altase. Ten stál u stromku ožužlávajíc jeho malé větvičky. Vstala, dráčka nechala na místě, vzala sedlo, uzdu a - ještě nejistými kroky - mířila k Altasovi. Osedlala ho. Měchy naplnila průzračně studenou vodou z řeky a ty dala do brašen. Když bylo vše připraveno na cestu, přemohlo Leyu dlouhé nutkání vzhlédnout k nebi. Na obloze se objevily mraky zvěstující dlouhou bouři. Něžně pozvedla dráčka do bezpečí své náruče a spolu s ním se s povzdechem vyhoupla do sedla. Lehce pobídla Altase do poklusu a vyrazili podél řeky, aby našli cestu na druhou stranu. Od tábořiště ji odháněla zlá předtucha, kterou jak se naučila od Taroka jako malé dítě, raději poslechla.
"Zlé předtuchy vždy něco znamenají." říkával Tarok, který se jen málokdy mýlil.
U nejbližšího brodu - který byl daleko jednu míli - se dostali na druhou stranu řeky Ramr. Když nechaly řeku za zády Leya s popuštěním uzdy ulehčeně vydechla a naklonila se k Altasově šíji.
"Měli bychom nalézt nějaký úkryt než dorazíme do Dras-Leony. Ta bouře nás určitě nemine." pošeptala mu do ucha. Hřebec pohodil souhlasně hlavou až se mu černá hříva rozevlála ve větru.
Celé odpoledne cestovali svižně, ale bouře jim byla stále blíž a blíž. Sem, tam si udělali menší přestávku, aby Altas nabyl dalších sil - také kvůli dráčkovi, který měl pořád hlad.
V podvečer dorazili k pískovcovému masívu, který se prohnutě zvedal do výšky jako obrovský kopec. V jeho stěnách byly různě velké prohlubně a jeskyně. Na jeho vršku čněl památní kámen, co na něm bylo vytesáno ovšem zdálky nešlo přečíst - pouze se od něj odráželo mnoho slunečních paprsků.
Jeskyně - vysoko v pískovcovém masívu - byla přímo ideálním místem k úkrytu před bouří. Musela sesednout, aby ho Altas mohl lehce vyjít. Jí, ale táhlo něco k vrcholu kopce. Nevěděla, co to je, ale ta touha byla stále silnější. Když vyšla až na vrchol, její srdce poskočilo. Před ní ležela diamantová hrobka - zapuštěna do země - nějakého muže jehož tvář byla odkryta. Tento muž vypadal jako, když není vůbec mrtví nýbrž že spí. Orlí nos a stříbřité vlasy i vousy s jeho tváří plně ladily. Její pohled, ale utkvěl na náhrobku na kterém stálo:
ZDE LEŽÍ BROM
Tento muž býval Dračím jezdcem
a pro mě byl
jako otec.
Ať jeho jméno žije navěky.


Leya uctila Bromovu památku a zamyslela se nad tím. Jakoby cítila bolest toho, kdo Broma navždy ztratil. Tento smutek byl slyšet ve větru, který o smrti tohoto muže stále zpíval.
Musel to být velký muž své doby a ten, kdo ho ztratil musel velice trpět jeho ztrátou. Pomyslela si a sešla dolů do jeskyně. Ta byla tak velká, že by se do ní vešli i dva draci. Altas zde už byl a dráček se pokoušel chytit mravence. Usmála se nad jeho pokusy a otočila se ke vchodu do jeskyně, na který už dopadaly kapičky vody.
Udělali dobře, že nalezli úkryt. Leya sundala z Altase sedlo, uzdu a brašny. Z brašen vyndala přikrývky a jídlo potřebné k večeři. Neměla, ale žádné dřevo na oheň. Musela dráčka přesvědčovat myšlenkami, aby ji nenásledoval. Po chvíli pochopil, co po něm chce a ona se mohla vydat do rozbouřené vánice pro dřevo. Plášť si přitáhla více do obličeje, aby ji neoslepil rozvířený písek. Opatrně sestupovala z pískovcového masivu dolů, kde se válely kusy větví. Když jich měla plnou náruč, vzhlédla a v očích se objevil strach. Přímo jejím směrem běžela tlupa Kullů. Zatím byli půl dne daleko, ale i to stačilo na to, aby je dohonili a zabili. Musela doufat, že je vánice svede ze stopy - což bylo více než možné. Vrátila se tedy, co nejrychleji do jeskyně. Rozdělala oheň, uvařila maso a mrkev. Rychle do sebe naházela jídlo. Poté vstala, vzala meč a posadila se ke vchodu do jeskyně. Dlouhé hodiny pozorovala okolí, ale pak jí ztěžkla víčka a bez toho aniž by si to uvědomila, usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mean-princess mean-princess | Web | 16. července 2007 v 15:29 | Reagovat

ahoj ked sa ti paci moj blog tak prosim hlasuj za mna tu

http://leblunapussy.blog.cz/0707/2-kolo-sonb#komentare

diki moc :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.