Leya - 4. kapitola - Urgalové, útěk a nečekaný spojenec 1.ČÁST

16. července 2007 v 15:44 | Leya |  Povídka od Leyy - Návaznost na Eragona a Eldesta

Urgalové, útěk a nečekaný spojenec



Leya otevřela oči a pohlédla na krajinu před sebou v domnění, že neuvidí nic než poušť. Spletla se. Její oči se naplnili strachem a obavami. Všude kolem ní pobíhali Kullové. Ty hrozivé příšery. Teprve až po tomto zjištění si uvědomila, že ruce má svázané za zády a na týlu nejspíše zaschlou krev. Snažila se posadit, ale nohy jí to nedovolily.
Dráček! Kde je dráček?! Blesklo jí hlavou a snažila se s ním navázat nějaké spojení. Nic. Mysl měla bohužel podivně zmatenou. Zuřivě se snažila osvobodit z provazů, ale ty držely až příliš pevně. Pokusila se použít kouzlo, ale nedokázala se dostatečně soustředit, aby si vzpomněla na nějaké starověké slovo.
Jedna rohatá příšera si jejího úsilí všimla a neskutečně nahlas zařvala. Leya si chtěla zakrýt uši - jelikož to bylo velmi bolestivé - ale nemohla. Rozhostilo se ticho. Nějaký Kull - nejspíše velitel tlupy - si razil cestu k ní. Leya k tomuto netvorovi vzhlédla. Něco ji na něm znepokojovala, ale nedokázala pochopit co. Musela proklít své zpomalené myšlení. Jeho prasečí černá očka - položena hluboko v obličeji - ,ji sledovala. Kull byl hrůzu nahánějící dva metry vysoká bestie s kůží černou jako uhlí. Bez soucitu či provinilosti. Na sobě měl pouze roušku a dva kovové pláty.Zachvěla se.
"Kdo jsi, elfský červe?" zavrčel. Ona ho jen mlčky pozorovala. Chytil ji za vlasy a trhl. Leya se i přes hroznou bolest narovnala a jedovatě sykla.
"Jména nejsou podstatná, zrůdo!" Kull se na ni se zájmem zadíval.
"Pravda, ale i tak se ti velice rád představím ať neseš i po smrti mé jméno v myšlenkách. Jsem Nar Garzhvog." silně s ní švihl na zem. "Velice by mě zajímalo, co dělá elf uprostřed pustiny bez koně, zásob jen s mečem." pozvedl čepel jejího meče a prohlížel si ji. "Zručná práce." řekl jen tak a odhodil jej dál. Leya dál mlčela. Tím byla Garzhvogova trpělivost u konce. Neovládl se a silně ji kopl mezi pravá žebra. Leya pocítila palčivou bolest. Vyjekla. "TAK MLUV!" zařval. Jen stěží popadala dech, a tak ani mluvit nemohla. "Řekl bych, že pár dní bez jídla a vody ti rozváže jazyk, elfko" ušklíbl se.
"Nare Garzhvogu, zapomněl si snad, že jsme jí podali omamnou drogu, co používají lidé?" bránil ji níže postavený Kull.
"Nezapomněl, Terahu. Ale jen z pohledu na elfa jsem znechucený!" zavrčel a se svými společníky - co také pozorovaly tohle malé divadlo - odešel.
Leya se stále zmítala v křečích na zemi. Teprve až po pár hodinách bolest ustoupila natolik, aby mohla znovu jasně myslet. Naštěstí i droga brzy vyprchala, takže její mysl už nebyla tak zastřena.
Po chvíli přemýšlení jí svitla nová naděje, pokud to, co říkal Garzhvog byla pravda.
Bez koně a zásob, opakovala si pořád dokola. On ani neví o drakovi nebo Altasovi. Aspoň jsou ti dva v pořádku, ale to i znamená, že by mi mohli pomoci. Snažila se spojit s dráčkem. Překvapilo ji, jak blízko ucítila jeho přítomnost. Byl ani ne pár stop od ní.
Pojď za mnou, neboj se, naléhala. Cítila jeho rozhodnost jí pomoci. Když mu chtěla znovu něco říci tak už překousával provazy.
"Výborně, hodný kluk." šeptala. Rozhlédla se po táboře jestli ji nikdo nesleduje. Naštěstí se každý věnoval své práci. Provazy povolily. Klekla si, ale zapomněla na zraněný bok. Bolest ji znovu zasáhla, jak vstřelený šíp. Držíc se za bok, natáhla svou ruku k meči. Popadla dráčka a snažila se rozbolavělé údy přinutit k běhu. Moc dobře to nešlo, jelikož jí zranění dávalo každou chvíli o sobě vědět. Dostatečně daleko od tábora hvízdla. Bělouš ihned přiklusal. Naskočila na něj s dráčkem v náručí a on se bez povelu rozeběhl na západ. Každý krok, co udělal přilákal další vlnu bolesti, ale i tak ho nechala dále běžet.
Když nechali tábor Kullů daleko za zády, ozval se vzdálený válečný řev. To ještě více popohnalo Altase k běhu. Poušť kolem nich se proměnila v malé míhající čary, které pluly jen tak kolem nich - jako mraky. Po chvíli - která se zdála být věčností - se před nimi objevila spřádaná světýlka. Naskládaná nepřirozeně na jednom místě.
Konečně, vydechla. Dras-Leona. Altas na její povel zpomalil až úplně zastavil. Leya si přes sebe přehodila plášť, tak aby zakryla zašpičatělé uši. Pak, ale její pohled utkvěl na dráčkovi, který ji celou tu dobu starostlivě pozoroval. Co s ním? Hodně lidí strká nos tam, kam nemá, popřemýšlela. Jistě! To je ono! Prostě ho uspím, byla hrozně spokojena se svým nápadem, ale dráček měl mnoho protestů. Promiň, ale je to nutné, řekla jemně a natáhla nad něho dlaň s gedwëy ignasia. Dráček pouze nesouhlasně pištěl. Leya zapátrala v mysli a prorazila bariéru, která ji oddělovala od kouzel. "Slytha!" zašeptala a dráček sebou přestal házet, usnul. Prudce se otočila k brašnám, ale v tu chvíli o sobě znovu dal znát bolest zraněný bok. Se zaťatými zuby vložila dráčka do jedné z brašen - ovšem tak, aby měl pohodlí. Otočila se zpět a pobídla Altase do klusu, aby už konečně dorazily k bránám Dras-Leony. Ale když se blížili k branám, stalo se čeho se nejvíce obávala.
Před branou stálo tak padesát po zuby ozbrojených stráží, jejichž pohledy se zabodávaly do osoby blížící se na bělouši. Už nebyla ani sto metrů daleko. Leye najednou bleskla hlavou myšlenka. Co když vědí, kdo jsem? I tak bylo nad slunce jasné, že se jí budou vyptávat. Při té představě se Leye zrychlil tep. Snažila se tuto myšlenku zapudit a nasadit bezvýznamný výraz. Když byla dostatečně blízko, začalo jí tak divoce tlouci srdce až měla pocit, že vyskočí z jejího těla.
Zničehonic se uprostřed brány objevila vyzáblá postava. Všechny stráže odvrátily své pronikavé pohledy, které dopadly na zuboženého a špinavého žebráka. Muž střední postavy s plnovousem - bílém jako stříbro - oděn pouze v nějakých roztrhaných hadrech různých barev. Procházel nepravidelnou chůzí - opíraje se o dřevěnou hůl - až ke strážím. Žebrák zakopl a udržel se na nohou pouze díky kožené vestě strážce.
"Dávej pozor, dědku stará!" zařval na něj nevrle - přitom mu vyhrožoval pěstí.
"Omlouvám se, pane. Já nerad. Ukažte otřu vám tu vest." a s těmito slovy vytahával zablácený hadr, ale toho si strážce nevšiml. Žebrák mu začal otírat tu špínu o vestu a dal si záležet, aby ji pořádně rozpatlal po celém jejím obsahu. To už byl strážce vzteky bez sebe. Chytil žebráka za roztrhaný límec a začal ho bít. Leya nečekala na to až s ním skončí a rychle projeli pod bránou.
V té chvíli žebrák ze sebe strhl oblečené hadry, pod nimiž se skrývalo stříbrné zlatem zdobené brnění. Tarok! Chtělo se Leye vykřiknout úžasem. Sesedla z Altase a s další vlnou bolesti se ukryla ve stínu domů. Dostala se, co nejblíže to šlo, kde se zájmem poslouchala jejich rozhovor. Z úkrytu na ně viděla celkem dobře. Nejspíš díky ohňům pochodní, co stráže držely.
"Kdo jste a co tu děláte za podvody?!" vyštěkl dotčeně strážce.
"Vyslal mě sám král, vojáku! To tu napadáš bezbranné žebráky každý den?!" řekl ostře.
"Pane, ale jak jsem měl vědět, že jste to vy!" ohradil se voják a jen nervózně přešlapoval na místě.
"Odpověz na mou otázku, vojáku!" nenechal se Tarok vyvést z míry. Mezi ostatními to zašumělo. Vyslýchanému strážci začali stékat po tvářích kapičky potu.
"Ale pane …"
"Odpověz mi na otázku!" přerušil ho tvrdě.
"Ano pane." řekl voják a sklopil zrak.
"Polož svou dlaň na zem." přikázal mu Tarok s klidem. Strážce se na něj neklidně podíval. "Hned!" zařval. Rozpačitě a pomalu pokládal svou dlaň na zem. Když tak učinil všichni okolo i on sám čekali na to, co se bude dít. Skoro nikdo nedočkavostí nedýchal ani nemluvil. Ticho protrhl svist meče, který se mihl kolem stráží až jeho ostří přistálo na zemi. V tu samou chvíli se ozval hrozivý nářek. Strážce si přidržoval svou dlaň a s bolestným pohledem se podíval na Taroka.
"Každý, kdo ublíží nebo se jen dotkne nevinného člověka přijde o jeden prst!" zařval Tarok varovně nahlas, aby ho každý slyšel. Všichni okolo přikyvovali na souhlas, že pochopili.
"Odneste ho! Ošetřete mu ruku a pak se vraťte na svá místa!" rozdal poslední rozkazy a klidným krokem odcházel směrem k Leyinu úkrytu. Postavila se mu přímo do cesty. Tarok sebou překvapeně trhl a zůstal stát na místě. Leyiny havraní vlasy splývaly s okolní tmou, pouze na její kůži si pohrávaly poslední plamínky ohně z pochodní, dokud jim stráže nezmizeli úplně z očí.
Konec 1. části této kapitoly (celá by se nevlezla) zbytek je ve druhé části
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.