Leya - 5. kapitola - Stíny lesa

18. července 2007 v 10:53 | Leya |  Povídka od Leyy - Návaznost na Eragona a Eldesta

Stíny lesa



Ráno, když se její oči ladně otevřeli, tak spatřili malý útulný pokojík. Ještě chvíli jí trvalo než si vůbec uvědomila, kde je. Po zjištění naprostého bezpečí si oddychla. Rukou ze sebe stáhla přikrývku a posadila se na postel. V tu chvíli se ozvala znovu ta stará známá bolest. Dýchalo se jí mnohem hůře než předešlý den. S každým nádechem se ozývala další a další vlna bolesti. Vyhrnula si bílou košili a z pohledu na tu hrůznost zaklela. Po celém pravém boku se jí táhla fialová oválná podlitina.
Nejspíš mám zlomených pár žeber, pomyslela si s úšklebkem, ale její pohled přilákalo úplně něco jiného. Dráček se na podlitinu soucitně podíval, jelikož tu bolest cítil spolu s ní tak chápal, co musí snášet. Pouze se něžně otřel hlavičkou o její bok. Leya sebou cukla. Znovu se ta nepřítelkyně vrátila a ještě silnější než předtím. Tentokrát to, ale bylo jiné. Mnohem rychleji ustupovala a to tak, až se úplně vytratila. Pohlédla znovu na svůj bok, ale namísto podlitiny - co zde čekala - byl zas neporušený a půvabný. Nevěřícně hleděla na dráčka, který byl se svým činem spokojený.
Děkuji, sdělila mu v myšlenkách a pohladila ho po malé hranaté hlavičce. Postavila se a došla k psacímu stolu na němž ležela rudá sametová látka. Vzala ji do rukou a jedním pohybem látku rozložila. Byly to krásné rudé šaty protkané zlatou nití. Tou samou byly i na různých místech vyšity růže. Leya nemohla z tohoto skvostu spustit své smaragdové oči. Svlékla si košili a oblékla na sebe tu nádheru. Rozpuštěné ebenové vlasy zakrývaly elfské uši natolik, že i takto oblečena může mezi obyvatele Dras-Leony. Také se náramně hodili k barvě šatů. Byla prostě nádherná.
"Co na to říkáš?" zeptala se dráčka. Ten jen souhlasně zavrčel. Vzala dráčka do rukou a spolu s ním vyšla z pokoje. Pečlivě za sebou zavřela dveře a sestupovala potichu po schodech. Uprostřed nich se zastavila, jelikož z jídelny se rozléhal Nary rozzlobený hlas.
" …. co sis myslel, Taroku?!" vyjela na něj.
"Nic, matko. Pouze jsem to udělal." bránil se Tarok.
"Ale ona je elf!"
"A já člověk. Je v tom rozdíl?" povytáhl obočí.
"Taroku, ona bude žít staletí!" zvýšila hlas. "I kdyby to nebyl elf je Jezdec!"
"Myslíš, že jsem to nevěděl?" vykřikl. Nary pohled roztál. Objala syna kolem ramen a ztišila hlas.
"Víš, že já chci pro tebe to nejlepší a rozhodně si nepřeji, aby si byl nešťastný." položila mu ruku na levou tvář, zatímco na pravou mu dala polibek na líc.
"Já vím, matko. Já vím." usmál se. Když už si neměli, co říct, tak Leya sešla i poslední schody a vstoupila také do jídelny. Jakmile ji Nara zahlédla, zmizel z její tváře ustaraný výraz a nahradil ho znovu ten laskavý a ochotný. Tarok oněměl úžasem.
"Dobré ráno." řekla Nara sladce.
"Dobré." přitakala Leya. Tarok stále stál na místě a tupě zíral na tu krásu.
"Určitě máš hlad, drahá. Dáme si něco lehkého, co ty na to?" zeptala se. "A zavři už tu pusu Taroku. Je to neslušné." sykla na něj. Tarok se otřepal jako by se právě probudil z transu.
"Jistě, matko.".
"Ano, mám. Lehké jídlo by bylo ideální." pobaveně odpověděla na Nařinu otázku.
"Tak se posaďte a já něco připravím." S těmito slovy odběhla do malých dveří, které se až ztrácely v této místnosti. Leya se posadila k podlouhlému dřevěnému stolu. Dráčka si položila na klín a znovu si zkoumavě prohlížela Taroka. Zdál se jí tak trochu nesvůj.
"Půjdeme se dnes podívat do lesa?" zeptala se. Tarok sebou překvapeně škubl. Došel od stěny ke stolu a také se posadil, ale naproti ní. Až po té odpověděl.
"Samozřejmě." Nara vešla do jídelny s tácem plným nejrůznějšího ovoce a zeleniny. Položila ho mezi ně a posadila se do čela stolu.
"Výborně. Tak to, aby jste mu našli nějaký úkryt." vložila se do tématu. "Zde bohužel nebude moci dlouho zůstat. Kdyby ho stráže nebo nedej Bože ra´zakové našli, byl by s námi všemi amen, děvče." varovala ji.
"Ano. Měli bychom se podívat po nějaké prázdné jeskyni." souhlasil Tarok. Leya věděla, že mají pravdu, ale opustit něco tak bezbranného by považovala za zločin. Ovšem zoufalá situace si žádá zoufalé řešení.
Odpusť.
"Dobrá tedy." odpověděla - jen nerada - na jejich naléhání a pohlédla na Taroka. "Mohl by jsi připravit Altase?"
"Jistě." řekl Tarok ochotně. Zvedl se ze židle a zmizel ve dveřích. Sama si trošku vzala z připraveného jídla, ale dráček se doslova cpal. Když měl plné bříško, lehl si a čekal, co bude dál. Leya nad něj natáhla pravou ruku s gedwëy ignasia.
"Slytha!" zašeptala. Pravá ruka zazářila a dráček usnul. Také se zvedla od stolu a mířila ke dveřím. Než je za sebou zavřela, uslyšela, jak jí Nara popřála ještě štěstí.
Když vyšla ven, ozářily ji ranní paprsky slunce. Tarok stál vedle statného hnědáka. Stoupla si vedle něj a pohladila koně po šíji.
"Krásný, hřebec." řekla uznale směrem k Tarokovi, který mu upravoval sedlo.
"Ne tak krásný jako ty." zamumlal. Leya se s potemnělými tvářemi zeptala: "Jaké nese jméno?"
"Jmenuje se Mogul. Daroval mi ho otec, když mi bylo šest let." odpověděl a pyšně hřebce poplácal. Leya dala dráčka do brašen k Altasovi a popadla jeho uzdu. Tarok vzal tu Mogulovu. Vedl Leyu kolem rušného tržiště. Každý muž - ale i ženy - se za ní otáčeli. Když si toho Tarok všiml, začal na každého muže házet nenávistivé pohledy, zatímco Leya se cítila ne svá. Byla velice vděčná, když se spletitými uličkami dostaly až k západní bráně - u ní nasedli na koně - odkud pokračovali dále k lesu. Krajina všude kolem byla tak živá. Tolik zeleně pohromadě Leya ještě v životě nespatřila. Ze stromů - které na ně shlížely - cítila ohromnou sílu života, která prostupovala každým listem nebo i tím nejtintěrnějším broučkem. Když se dostali až na malou mýtinku, Leya se zde cítila jako doma. Stromy zpívaly krásné písně jenom jí. Zašustění listů - každým krokem koní - tyto písně doprovázely. Očividně je slyšela pouze Leya.
"Někde u této mýtiny by měla být ukryta jeskyně. Myslím, že je támhle." sdělil a ukázal směrem k shluku balvanů. Sesedl z Mogula a kráčel směrem k němu. Popadl jeden kámen a opřel se do něj celou svou silou. Ten odolával jeho úsilí, ale po chvíli odkryl schovaný vchod do zcela prostorné jeskyně. Sesedla, odepla jezdecké brašny a spolu s Tarokem vešli dovnitř. Byla zde cítit zatuchlina a jediné světlo přicházelo z vchodu do jeskyně. Posadila se na výstupek ze skály - brašny položila vedle sebe. Tarok - se stále upřenýma očima na Leyu a složenýma rukama na prsou - se opřel o jeden ze skalních výběžků.
"Řekl bych, že tady bude v bezpečí za tu dobu, co budeš trávit v Dras-Leoně." usmál se.
"Ano. To ano." přitakala. On si ovšem všiml starostlivosti v jejích očích.
"Nemusíš se o něj strachovat. Zde bude mít vše, co potřebuje. Navíc ho budeš moc každý den chodit navštěvovat."Leya jen mlčky přikývla na souhlas. Mezitím - co mluvili - se dráček probral a začal v brašně pořádně vyvádět. Musela ho tedy vyndat ven. Myšlenkami se ho snažila přesvědčit, aby tu zůstal a nechodil za ní.
Musíš zde nějaký čas zůstat, domlouvala mu. Přes všechno nesouhlasné kvílení se jí podařilo dráčka přesvědčit. Tarok přinesl dvě deky a narovnal je tak, aby utvořili provizorní pelíšek. Leya vytáhla z druhé brašny dva proužky masa a dala je do něj. Když se dráček na maso vrhl, cítila značné uspokojení. Společně s Tarokem poté vyšli ven na mýtinu a zanechali dráčka o samotě.
S provinilým výrazem uchopila Altasovu uzdu. Tarok vzal její ruku do svých a hluboce jí pohlédl do očí jako by se ptali: "Co tě trápí?"
"Cítím se jako bych opouštěla své mladší já. To přece nemohu udělat. Je … je … je tak bezbranný." zašeptala.
"Nemusíš mít o něj vůbec strach. Pokud budeš chtít, budu za ním chodit s tebou." konejšil ji. Leya ho pohladila po tváři a vtiskla mu děkovný polibek.
Nasedli na koně. Spolu pak vyrazili zpět k Dras-Leoně. Její pohled se stále vracel směrem k jeskyni, dokud jim nezmizela úplně z očí. Jediné, co ji uklidňovalo bylo slabounké spojení, které po příchodu do Nařina domu ještě více zesláblo.
V dalších dnech vždy ráno a večer opouštěla hradby města Dras-Leony a trávila je s dráčkem v jejích lesích. Hrozně ráda si s ním povídala, i když odpovědí se jí dostávalo pouze jeho pocity, nikdy ji to neunavilo. Když Tarok mohl, tak s nimi trávil také mnoho času - hlavně tedy s Leyou. Bohužel ho bylo stále méně.
Jak dny, týdny i měsíce míjeli a čím byl dráček starší, tím bylo jejich spojení silnější. Kupodivu rostl velmi rychle. Po měsíci už byl dvanáctkrát tak velký a Leye dosahoval po hrudník.
Od té doby, co se ve městech objevily první plakáty s jejím jménem a podobiznou - také s blíže neurčenou odměnou - musela nosit mimo dům svůj starý plášť. Když si jeden z nich blíže prohlížela na tržišti, byly vedle toho jejího i další dva. Nějakého Rorana z Carvahallu a Eragona. Oba hledáni za velezradu a spolčování s Vardeny.
Po dalších čtyřech měsících Leyu čekalo obrovské překvapení. Vstala z postele a oblékla si připravené tyrkysové šaty se stříbrně vyšitými liliemi.
Leyo, zahřmělo jí v hlavě. Otáčela se po celém pokoji, ale byla zde sama.
Leyo, ozvalo se znovu. Tentokrát silněji než před tím.
"Leyo?" znovu se otočila ke dveřím u nichž stál Tarok se starostlivou tváří. "Jsi v pořádku?"
"Ano. Jenom …" ani nedořekla, jelikož pochopila. Popadla plášť a rychle seběhla schody dolů až ke vstupním dveřím, kterými vyběhla na slunce. Po cestě si plášť ještě nasadila přes hlavu. Vyskočila na Altase, i když neměl sedlo a snažila se co nejrychleji dostat z města k lesu. Na mýtině začala naléhavě volat myšlenkami draka. Nic. Když v tom přímo nad ní přelétl černý stín. Byl to on. Pomalu se blížil k zemi. Jak se jeho obrovská křídla opřela do vzduchu, zvedl se prach, přes který jen něco těžko zahlédla. Až se znovu usadil, objevil se před nimi mohutný zelený drak. Složil křídla a scvakl čelisti. Při tomto pohybu se pod Leyou Altas vzepjal. V myšlenkách se jí ho jen stěží podařilo uklidnit. Když už z něj neměl hrůzu, sesedla a přiblížila se k drakovu boku. Jeho kohoutek už dosahoval výšky dvou metrů. Zuby už byly velké jako dýky a stejně tak i ostré. Od jeho nádherných zelených šupin se odrážely sluneční paprsky a tvořili tak mnoho barevných odstínů.
Rukou přejela po šupinatém břiše a cítila, jak se pod její dlaní uvolňoval každý sval, kterého se dotkla.
Leyo, zahřměl znovu ten hlas.
Tak to ty? zeptala se nejistě.
Ano, odpověděl tak rychle, že to ani nečekala. S úžasem dále přejížděla dlaní od šupiny k šupině.
Máš jméno? ptala se dál, i když už předem tušila, jak jí odpoví.
Ne. Čekám až mi nějaké vybereš, ohnul hlavu k její tváři a pohlédl jí do očí. Byli stejné jako její, až ji z toho zamrazilo. Tak přesvědčivé a odhodlané čekat na jméno, které mu elfka dá.
Leya si ho prohlédla a napadlo ji jediné, které by se k němu hodilo.
Nefrit, vyhrkla. Cítila, jak nad tímto jménem bloumá.
Ušlechtilé a rád jej budu nést, řekl po dlouhé chvíli uvažování. Uslyšela, jak ve shluku stromů praskají větvičky. Nefrit to také slyšel a jeho hlava se bleskově otočila tím směrem. Z pod stromů se vyřítil Tarok na Mogulovi. Ten zastavil v bezpečné vzdálenosti od Nefrita. Tarok sesedl a co nejrychleji doběhl k Leye.
"Co se stalo?" vyhrkl a chytil ji za ruce jako by chtěl zkontrolovat, že jsou celé.
"Nic se neděje." uklidnila ho.
Řekni mu, že když jsi se mnou, nemusí se bát. Leya jeho slova zopakovala nahlas.
"Já vím, ale neodpustil bych si, kdyby se jí něco stalo." Tentokrát už Nefrit promluvil tak, aby ho slyšeli oba.
To já také ne, vypustil obláček kouře, ale žádný oheň.
"Ty umíš mluvit?" podivil se.
Jistě. Myslel sis, že jsem jen prostoduché zvíře jako tamten chudáček? pokynul hlavou směrem k Mogulovi.
"To bych si nedovolil." bránil se. "Jaké neseš jméno draku?" zeptal se s menší úklonou.
Jsem Nefrit, odpověděl jednoduše. Dlouhé ticho protrhl až smutný hlas Taroka.
"Řekl bych, že vás tu už nic nedrží."
"Ano." sklopila hlavu. Tarok ji však rukou jemně narovnal a políbil ji.
"Ať budeš kdekoliv, stále zůstaneš v mém srdci." pošeptal. Ona mu pouze odpověděla: "A ty v mém."
Bylo by dobré rozloučit se i s tvou matkou, Taroku.
"Ano to bych měla." Tarok došel pro Altase a Mogula. Společně pak nasedli a mířili ven z lesa.
Počkám, zde na tebe.
Vrátím se, slíbila.
Když už zanechali Nefrita daleko za sebou a jejich koně se prodírali lesem, měla Leya zlé tušení, že se něco stane. Jako by kolem sebe cítila nepřátele ukrývající se za každým stromem okolo kterého projeli. Dostali se z lesa a před nimi se objevili dvě postavy v kápích. Měli na sobě černá roucha se složitými obrazci a s kápěmi, které jim kryli obličej. Nepřirozeně shrbená záda jim nedodávala lidské podoby. Jedna z postav ukázala na ni.
"Půjjjdeššš ssss námiii elffffko!"
"Ra´zakové!" sykl přes zaťaté zuby Tarok. "Jak by, ale mohli vědět, kde hledat?"
"To oniii náám posssskytli tttu inforrrmaci." zasyčel jeden z nich a kývl hlavou - pokud se tomu tak dalo říkat - k lesu. Z toho se jako na povel vyrojila horda Kullů a obklíčila je. Nejsilnější z rohatců vystoupil z kruhu o krok v před.
"Rád tě znovu vidím, elfský červe." řekl Nar Garzhvog s úšklebkem směrem k Leye.
"Nemohu říci to samé." odsekla. Tarok vytasil meč. Leya šáhla instinktivně k pasu, ale jílec nenahmatala. Až teď si uvědomila, jak bylo pošetilé hnát se do lesa neozbrojena. Tarok si toho všiml a zaklel. Ra´zakové a Kullové se hlasitě rozesmáli. Byl to, ale spíše hrdelní smích.
"Jssssi bezzbrannná. Vzzzddej sssse!" zasyčeli.
"Nikdy!" zařvala. Kullům se zkřivil úsměv na tváři a jejich oči se znovu proměnili v krvežíznivé plameny.
"Chyťťťtte jiiii. Jehhhho můůůžette klllliiidddně zaaabííít!" zavelel vyšší ra´zak. Kullové zařvali a vrhli se na Taroka. Ten jim sekal hlavy. Jejich černá krev stříkala všude kolem. Leye nezbývalo nic jiného než bránit se kouzly, ale ty ji po každém použití čím dál více oslabovali. "Jsssteee nessschhoopnnníí!" vykřikli ra´zakové a také se vrhli do zápalu boje. Leya se snažila je zastavit, ale ucítila tupou ránu do temene hlavy. Její bezvládné tělo spadlo z Altase na zem. Vnímala vše rozmazaně a slyšela pouze dupání urgalů kolem ní. Něco ji popadlo za nohy a táhlo pryč z boje.
"Neeeee!" zařval Tarok a bojoval ještě zuřivěji. Leye se zatmělo před očima. Poslední na co si vzpomíná je hrozný rozléhající řev a poslední slova, která zaslechla v myšlenkách.
Leyo!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Četli jste, a líbila se vám 2. Paoliniho kniha Eldest ?

ANO - je úžasná ! 80.8% (101)
ANO - líbila se mi. 8% (10)
Celkem ano. 4.8% (6)
Nic moc. 0.8% (1)
NE - nelíbila se mi. 1.6% (2)
NE - je to naprostá blbost ! 4% (5)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.