Leya - 7. kapitola - Zajatcem Vardenů - 1. ČÁST

18. července 2007 v 11:30 | Leya |  Povídka od Leyy - Návaznost na Eragona a Eldesta

Zajatcem Vardenů - 1. ČÁST



Přišla k sobě. Stále měla otupělé smysly. Jediné, co vnímala bylo uspávající mávání křídly. Nahoru, dolu, nahoru, dolu … Snažila se otevřít oči, ale bála se toho, co uvidí. Její víčka se zvedla. Vše bylo zatím rozmazané. Sáhla si do zadu za krk. Měla tam zaschlou krev.
Zase, pomyslela si. Promnula své oči a první, co zahlédla byl zelený šupinatý bok. Lehce si oddechla.
"Tarok!" vykřikla. Snažila se vzpomenout na to, co se stalo, ale Nefrit ji vyrušil z myšlenek.
Je mi líto, ale mohl to jen těžko přežít. Hlavně poté, co mu jeden z ra´zaků prořízl hrdlo a hodoval na jeho krvi. Leya se dala do usedavého pláče, který trval dost dlouho. Po dlouhé chvíli se - se slzami v očích - Nefrita zeptala: Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?
Asi dva a půl dne, ale vzbudila ses právě včas. Za pár chvil bychom měli být v Melianu.
Melianu? Ale, jak víš kam máš letět?
ptala se dál užasle.
Pamatuji si to podle mapy, kterou jsem jako mládě studoval, když si ji měla rozloženou. Nemysli si, že jsem postrádal schopnost se učit, usmál se.
To bych si nedovolila, setřela si jednu slzu, která se právě objevila na její tváři. Ale Nefrit věděl na co právě myslí.
Také mi bude chybět, ale v tobě bude dále žít jeho moudrost a umění, kterým vládl. Neopustil nás, konejšil ji. Musela uznat, že má pravdu, ale ztráta takto blízkého člověka ji ranila. Kdo ví, jak skončila jeho mrtvola? Pokud skončil v rukou ra´zaků, rozhodně se mu nedostane úctyhodného pohřbu, ale Nefrit měl pravdu. On žije v ní.
Zdálky se k nim přibližovalo město, které vypadalo jako umělé. Celé bylo ze dřeva. Hradby, domy, kostelík, farmy i hrad. Prostě vše. Nebylo to zas tak rušné město z dálky. Ulice byli velice rozsáhlé a domy daleko od sebe. Jelikož nebyla noc, tak mohla tuto krásu pozorovat, ale otupělé smysly jí to nedovolily.
Nefrit se vyhnul městu obloukem a zamířil rovnou do lesů. Zastavil se až u úpatí vápencové skály. Pomalu dopadl na zadní a předními položil Leyu vedle své tlapy, aby ji nezamáčkl svým ohromným tělem. Až poté dopadl na všechny čtyři. S námahou se snažila vstát, ale měla hrozně zdřevěnělé tělo. Nefrit natáhl tlapu, aby se o ni mohla opřít.
Jsi v pořádku? strachoval se.
Myslím, že ano. Hlava mi třeští jako by mě do ní někdo uhodil palicí.
Vždyť on to také udělal,
zažertoval. Leya se usmála. Pak pohlédla na jeho křídla z kterých se řinula teplá krev na všechny strany. Blána na nich byla celá potrhaná.
Co se ti stalo? Zeptala se vyděšeně a prohlížela si rány.
Když jsem přistával, abych tě mohl chytit tak mě Kullové několikrát zasáhli do křídel v domnění, že se mi nepovede vzlétnout.
Natáhni křídla. Vyléčím je, Nefrit tak udělal. Leya přejížděla rukama od rány k ráně a pokaždé, když na nějakou narazila vykřikla: "Waíse heill!" Každé použití kouzla ji trochu oslabilo, ale ne natolik, aby nebyla schopna jít. Pravou rukou se přidržela skály. Když v tom její ruka s gedwëy ignasia zazářila a skalní stěna se začala chvět.
Co se to …? zeptala se vystrašeně, jelikož skála vypadala na to, že se na ně zřítí. Než to dořekla, tak se objevilo oslnivé světlo a kus skály se zasunulo dozadu. Vytvořila vstup dost velký i pro draka. Vešli a procházeli dlouhým temným tunelem, dokud se neocitli ve velmi prostorné místnosti. Uprostřed ní ležela postel s nebesy a pelech pro draka. Celá levá strana byla obehnána knihovnami, zatímco pravá nepostrádala u skalní stěny alchymickou kolonu a menší stolek se židlí. Na konci téhle místnosti byli dvoje dubové dveře.
Leya žasla nad tímto místem. Podobné pocity cítila i od Nefrita. Zvědavost jí nedala. Prošla celou místnost a vešla do pravých dveří. Zde byla vyhloubena díra a v ní průhledně čistá voda, nad kterou - vysoko na stropě - visely krápníky z nichž padaly kapičky dolů. Na vystouplém kameni - vedle ní - ležela červená látka s krásnými vzory a na ní bylo mýdlo. Vyšla ven a zavřela za sebou. Vstoupila do dveří nalevo. Druhé dveře za sebou ukrývali spíž ve které bylo jakékoli jídlo a pití. Od obyčejného jablka až po ty nejlepší vína v celé Alagaësii. Vzala odsud dvě jablka, chleba, sýr a velkou kýtu. Na dračím pelechu se do této pochoutky s Nefritem pustili.
Měla by jsi se vyspat, navrhl a zhltl další sousto.
Nespala jsem snad již dost dlouho?protestovala.
Leyo, jsme si velice blízcí. A já cítím všechny tvé pocity jako ty mé, připomněl jí.
Omlouvám se. Nechala jsem se unést.
Zelený obr ji něžně přitáhl tlapou na své teplé břicho a společně usnuli.
Leya vstala o trochu dřív a začala si prohlížet názvy knih. Prst jí přejížděl od hřbetu jedné ke druhé až se zastavil na knize se jménem "Minulost, budoucností" jejíž autorem byl Vrael. To jí ještě více dodalo ke zvědavosti a knihu vytáhla. V tom tento blok knihovny se zachvěním zničehonic zmizel a vytvořil tak chodbu. Zaváhala, ale zvědavost byla silnější než vše ostatní. Vstoupila do temné chodby. Na konci tohoto tunelu bylo nějaké světlo. Velice jasné světlo. Když byla skoro u něj, cítila z této místnosti teplo. Sice hřálo, ale ne na těle nýbrž na duši. Jako by její starosti šly úplně stranou a záleželo pouze na tom, co je zde.
Z té místnosti vycházelo mnoho magie, která byla pohlcována menšími organismy na skalních stěnách. Udělala další krok a ocitla se v oválné místnosti kolem dokola obehnané pochodněmi, které hořely fialovým ohněm. Uprostřed místnosti byl piedestal, nad kterém se vznášelo něco jako koule, ale položena v modrém ohni. Před tímto artefaktem ležel na zemi vycpaný polštář.
Přistoupila k piedestalu na jehož hraně bylo vyryto: "Ty jež chceš znát moudrost minulosti, vyslov tato slova a odstup." Pod tímto písmem byla slova psána starověkým jazykem. Stálo zde: "Ethgrí la Vrael!" Leya tak učinila. Objevil se záblesk modrého světla a oheň kolem koule se rozšířil. Ustoupila o pár kroků dozadu. Zakopla o své vlastní nohy a padala dozadu. Dopadla na připravený měkký polštář.
"Kdo ruší mou už tak ztrápenou duši!" rozléhal se tento rozčílený hlas po celé místnosti. Vycházel z toho artefaktu. Když se modrý plamen ustálil, začal se formovat až vytvořil něčí tvář. Elfskou tvář starého muže s plnovousem a očima plných nenávisti. Tyto oči se upřely na Leyu.
"Kdo jsi cizinko?" zeptal se, ale tentokrát vlídněji.
"Jsem Dračí Jezdec." odpověděla.
"Žena? A Dračí Jezdec?" rozesmál se. "V životě jsem se nesetkal s tím, že by Dračí Jezdec byla žena." Leya mu ukázala pravou dlaň s gedwëy ignasia. Jeho tvář zvážněla.
"Odpověz mi tedy, Jezdče. Vládne této zemi stále ten šílenec Galbatorix?" pozvedla tvář obočí.
"Ano a …" zarazila se. " … já jsem jeho dcera."
"Takže mám zas předat všechny dovednosti a vzpomínky Jezdců z dob dávno minulých nějakému jeho následovníkovi!" rozkřikl se.
"Ne, pane. Jsem sice jeho dcera, ale stojím mu v cestě ovládnutí Alagaësie." bránila se.
"Omluv mne. Mé jméno je Vrael a jsem tu od té doby, co má duše vyšla z těla. Galbatorix mne hned poté zaklel sem, aby si tak udržel dávnou moudrost." zavzpomínal. "Pokud je to, co říkáš pravda. Rád ti předám vše. Včetně Galbatorixových nynějších dovedností, ale musíš mi dokázat, že tvé úmysly jsou čisté."
"Vel eïnradhin iet ai Šur´tugal." řekla mu a Vrael na ni s úžasem zíral.
"Och ano. Starověký jazyk. Teď tvému tvrzení věřím. Jsi připravena?"
"Jistě." odpověděla dychtivě.
"Uvolni se." Leya zkřížila nohy. Ruce si na ně volně položila. Zavřela oči a soustředila se.
Uvolni se, ozval se znovu jeho hlas. Tentokrát, ale prostřednictvím myšlenek.
Ano.
Ze začátku to bude trochu nepříjemné, ale poté se do tebe a tvého draka vědomosti dostanou rychleji. Jak to dořekl ucítila hrozný tlak ve své hlavě. Jako by jí někdo vzal mozek do rukou a pokoušel se ho stlačit do velikosti prachového zrnka. Když už si myslela, že se jí hlava rozskočí, bolest polevila a tlak ustoupil. Ozval se hlas, ale nebyl Vraelův. Patřil úplně někomu jinému.
Již po mnoho dní tě tvé nohy vedou po této prastaré stezce, každý večer usínáš v korunách, aby ses pak s prvním ranním paprskem probudila a pokračovala v cestě. Až dnes jsi konečně stanula před prastarou sílou Jezdců. Již víš, že jsi došla cíle své cesty a pokládáš hlavu k duši zemřelého, abys naslouchala příběhům dávno zapomenutým...
Náhle zpozorovala, jak se za rozplývající mlhou v její mysli začínají zjevovat postavy, prastaří Jezdci a za nimi nekonečné lesy Du Waldenvarden sahající až k horizontům. Cítila, jak jí do těla vstupuje velká síla, síla prvotního zrození, která obklopuje toto místo a nějaký tajemný hlas jí znovu promlouvá až do duše:
Víme, že jsi urazila dalekou cestu, aby ses dostala až k nám, známe tvá přání, známe tvou duši i tvou mysl … Zjevili jsme se ti abys mohla k nám, aby ses stala jednou z nás. Vítej v říši, kde se láska stává tvou zemí a les tvým domovem.
Její tělo se zvedlo do vzduchu. Každý kousek její kůže zářil jasně zeleným světlem. Všude kolem ní se násobila prastará magie. Až se nakonec vsakovala do jejího těla. Celým tělem jí protékala mrazivá energie jí vlastní, ale teď se mísila s tekutým ohněm. Když se tyto dvě síly srazily, její tělo se začalo ve vzduchu kroutit v křečích a ústa se otevřela, aby mohla vydat bolestný výkřik. Nic se neozvalo a ona nic necítila. Po dlouhé chvíli, která jí připadala velice krátká. Bylo vše dokonáno a její tělo se znovu usadilo na vycpaném polštářku.
Teď jsi jednou z nás … ano jednou z nás, ozval se ten hlas naposledy až se úplně vytratil. Otevřela oči. Pocítila hrozný hlad, její hrdlo bylo vyprahlé a údy zdřevěnělé. Protáhla si rozbolavělé končetiny a přelétla pohledem po místnosti. Něco zde bylo jinak. Cítila přítomnost každého živočicha, co zde přebýval a když zavřela oči, tak je i viděla. Tedy světélka představující jejich duše.
"Teď už víš." ozval se Vrael. "Znáš vše potřebné k porážce Galbatorixe. Skoncuj s jeho vládou s pomocí ostatních současných Jezdců a já budu volný."
"Nawërel, Ebrithil." Nemohla uvěřit tomu, co vyslovila. Slovní zásoba starověkého jazyka se jí velice rozšířila jako by v něm nikdy nekolísala a narodila se v zemi jeho původu.
"Ne já děkuji, Leyo svit-kona." usmál se. "Zde ti dávám první meč Galbatorixe nebo-li Girindera - nepochopeného. Je to meč ukován elfskou kovářkou Rhunön v době, kdy žila jeho již mrtvá dračice. Nese jméno Nemoen - ochota." řekl a ve vzduchu se zničehonic zhmotnil nádherný meč s lesklou čepelí stejné barvy jako Nefritovy šupiny. Vzala meč - v jehož rukojeti byl zasazen smaragd téže barvy jako je čepel - do ruky. Byl lehký a velice ostrý. Zasunula jej do pochvy - na jejíž zevnějšku byl erb se vzplanutým listem - , kterou si řemínkem připevnila k pasu.
"Tvůj výcvik mohu prohlásit za úspěšný, i když trval pouze měsíc."
Měsíc?! Mně to nepřipadalo delší než pár hodin, ale ten nesnesitelný hlad a vyprahlé hrdlo by to vysvětlovalo, pomyslela si.
"To je vše. Už ti nemám, co předat. Nechť tě duchové prastarých Jezdců provází a drží nad tebou ochranou ruku." vyřkl požehnání a zmizel. Povrch koule byl znovu hladký a klidný. Uklonila se na počest Vraelovy památky a otočila se - k temnému tunelu - k odchodu. Jen, co vešla do obrovské vyhřáté místnost, tak se blok knihovny za ní znovu zhmotnil a tunel k duši Vraela zmizel.
Vše zde vypadalo úplně stejně tak, jak to tu zanechala. Až na jednu věc. Nefrita. Zas se ozval hlas jejího prázdného žaludku, a tak si šla do spíže pro nějaké jídlo a vodu, aby zahnala žízeň.
Jablka, chléb, sýr a všelicos do ní padalo, jak do dlouho vyprázdněné studny dešťová voda. Napila se a cítila, jak jí ledová voda klouže až do žaludku. Když byla plná, chvíli se posadila na postel uprostřed místnosti. Vytáhla Nemoen z pochvy a začala si znovu prohlížet znaky, které byly vyryty na jeho čepeli. Spojila se s Nefritem.
Kde jsi?
Kousek od jeskyně byl jsem na lovu, Poslal jí obrázek lesního podrostu nad kterým právě letěl.
Jdu za tebou, ukončila spojení a s mečem v ruce vyběhla ven před jeskyni. Pohlédla k oblakům. Zelený obr se s velkou rychlostí přibližoval až nakonec přistál vedle ní. Byl o kus větší než, když se viděli naposledy.
Rád tě zas vidím, mládě.
Já tebe také, Obejmula ho kolem mohutného krku.
Co je to za meč v tvé ruce? Zeptal se s výrazem plným úžasu.
Nemoen. První meč, který vlastnil Galbatorix. Dal mi ho duch Vraela.
Zahlédl jsem poblíž nějaký pohyb. Byla Nefritovi vděčná, že se nevyptával na podrobnosti uplynulého měsíce. Nejspíše věděl také své. Ale to bylo před více než dvěma dny. Vypadali jako Galbatorixovi muži. Celá armáda pochodovala směrem na jih.
Co by, ale chtěli na jihu? …… Surda! Blesklo jí hlavou.
Ano. Nejspíše na ni chce zaútočit, pokud to již neudělal.
Musíme pomoci Vardenům! Nara přeci říkala, že jsou v Surdě. Leya vběhla zpět do jeskyně. Ve spíži našla několik volských kožek a pár tenčích kůží. Vynesla vše a položila kůže na kamennou podlahu.
Jak se tam chceš dostat? Zeptal se Nefrit.
Poletíme, odpověděla prostě a šibalsky se na něj usmála.
Na co ty kůže?
Na sedlo.

Ty víš, jak ho udělat? Ptal se dál.
Jistě.Teď už vím, řekla a malým nožíkem řezala kůži podle potřeby. Když měla vše nařezáno, tak ho pomocí kouzla dala dohromady. Z poličky vzala nějaký ruksak a do něj naskládala jídlo a vodu v čutorách. Přehodila přes sebe svůj starý potrhaný plášť a Nemoen dala do pochvy. Vyšla znovu ven za Nefritem. Sedlo položila Nefritovy do důlku mezi lopatkami a na břiše utáhla řemínky tak, aby se neutrhlo nebo nesklouzlo. Na něj poté přivázala ruksak. Vyškrábala se do sedla a řemínky si přivázala nohy, aby neupadla.
Můžeme? Zeptala se.
Ano můžeme, odpověděl Nefrit. Odrazil se od zadních nohou a vzlétl. Nejdříve byl trochu nejistý, jelikož se zátěží na hřbetě zatím ještě nikdy nelétal, ale až to překonal a volně plachtil ve vzduchu tak byl již klidný.
Letěli směrem na jih k řece Jiet. Zničehonic se zdálky ozvala strašlivá rána. Rozhostilo se hrobové ticho, které protrhla další rána.
Musíme si pospíšit, pomyslela si. Letěli půl dne. Za tu dobu se již žádná další rána neozvala. Leya doufala v nejhorší. Když ucítila zápach hnijících mrtvol, řekla Nefritovi ať přistane. Jakmile jeho tlapy dosedly na zem, seskočila ze sedla. Okolí bylo zahaleno mlhou, přes kterou jen stěží viděli na vzdálenost tří metrů. Byla zde cítit síra.
- POKRAČOVÁNÍ TÉTO KAPITOLY VE 2. ČÁSTI (ZAJATCEM VARDENŮ)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj blog?

ANO - je skvělý ! 58% (222)
ANO - líbí se mi 15.1% (58)
Celkem ano. 10.4% (40)
Hm... nic moc. 3.1% (12)
NE - moc se mi nelíbí. 2.1% (8)
NE - je nanic ! 11.2% (43)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.